Odpovědnost. Těžké slovo, které unese mnohem víc, než si myslíme.
Sedím, dívám se do prázdné kanceláře a přemýšlím, proč je dnes tak těžké najít člověka, který se nebojí odpovědnosti. Proč tolik lidí couvne, když má nést rozhodnutí. Když má něco opravdu uchopit a stát si za tím.
A přitom právě odpovědnost dává práci i životu smysl. Není to jen závazek. Je to vztah – ke klientům, kolegům, k sobě samému.
Já v ní vyrostl. Po třiceti letech v účetnictví vím, že chyba se stane. Ale co se stát nesmí, je nezájem. Nezájem věci pochopit, postavit se k nim, přemýšlet, proč něco dělám – a co to znamená.
Mám jedenáctiletou dceru. A přiznávám, někdy si kladu těžkou otázku: Žiju dost odpovědně, aby se na mě mohla spolehnout – i kdyby se stalo něco nečekaného? Tohle je ta opravdová váha slova „odpovědnost“. A ne, ne vždy ji nesu bez zaváhání.
Možná se mění doba. Možná jsme příliš obklopení jistotami, předpisy, návody. A možná jsme zapomněli, jak osvobozující je vědět, že jsem udělal správnou věc – ne protože to po mně někdo chtěl, ale protože jsem tomu věřil.
Odpovědnost není o tom, že všechno umím. Je o tom, že jsem tu. Připravený se učit. Připravený přijmout důsledky. Připravený být oporou, i když to nebude snadné.
A pokud tohle čtete – a cítíte to podobně – pak možná víte, o čem mluvím.
Možná nejste dokonalí. Ani já nejsem. Ale možná jsme na správné cestě.